petrmara’s posthaven

Nádech a pomalý výdech

Ležím na hladině a jednou rukou se držím bóje. Hledím pod sebe a vidím jen modro a sluneční paprsky, které protínají hladinu a končí kdesi v hlubině.

Nádech a pomalý výdech

Mám za sebou tři rozehřívací ponory do 10-ti a 15-ti metrů a jeden ponor po vydechnutí. Jsem připraven na to, abych dolů nakopal třicet metrů. Je poslední den kurzu freedivingu v Dahabu a tuhle hloubku si nechci nechat ujít. Vím, že s kyslíkem, nebude problém. Čtyřminutová statika mi "zaručuje", že bych měl zvládnout dvou minutový ponor bez zásadních problémů. To je 60 metrů tam a zpátky. Není se čeho bát. Problémem mohou být jen uši a vyrovnání tlaku. Po pár dnech potápění dostávají zabrat a já potřebuju, aby ještě chvíli fungovaly tak, jak mají. Od rána jsem vypil přes tři litry vody, což by mělo jejich funkčnost zajistit, nebo alespoň podpořit. Rozhodně to prověřilo funkčnost ledvin. Bezmyšlenkovitě vyrovnám tlak. Pro jistotu. 

Nádech a pomalý výdech

V hlavě si promítám celý ponor - zanoření, kopání, volný pád, otočka a cesta nahoru. Vím do čeho jdu. Těším se, strach necítím, jen vzrušení. Srdce tluče pomaleji a pomaleji. Jsem maximálně uvolněný. Ještě se snažím vcítit do jednotlivých svalů a uvolnit je. Každý zbytečně zatnutý sval spotřebovává kyslík. A ten budu potřebovat.

Nádech a pomalý výdech

Ještě jeden nádech, pak dva silnější výdechy, uvolnění. Poslední nádech do celých plic. Všechno probíhá automaticky a pomalu. Žádné rychlé pohyby, hlavně v klidu. Naplním plíce vzduchem k prasknutí, vyndám šnorchl a zanořím se. Jedno tempo rukama a jsem ve třech metrech. Ploutve už jsou pod vodou a já se do toho můžu pořádně opřít. Šest silných kopů. Neustále vyrovnávám tlak. Nechci se v patnácti metrech otočit, protože mě zastaví bolest dutin. Mám maximálně aerodynamický tvar, koukám před sebe, na lano. Dávám si pozor, abych měl propnuté ruce a neohýbal krk.

Míjím značku deseti metrů, snižuju intenzitu kopání. Teď už mám negativní vztlak. Hlubina mě táhne k sobě. 

Dalších šest kopů a slyším alarm počítače. Dvacet metrů. Už mám dostatečnou rychlost a můžu nechat nohy odpočinout. Ještě si užijou. Padám volným pádem dolů. Vyrovnávám tlak a snažím se maximálně uvolnit. Stres ani adrenalin tady nemá svoje místo. 

Pár vteřin jen sleduju lano podél něhož jedu ke dnu. Druhý alarm. Míjím 28 metrů. Ještě chvíli čekám. Pak se levou rukou chytám lana, pravou rukou máchnu po sebou a otáčím se. Moje plíce mají čtvrtinový objem, břicho mám úplně vtažené dovnitř. Na plících začínám cítit tlak. Tlak čtyř atmosfér. Nade mnou je třicetimetrový sloupec vody, který musím překonat. 

Matně koukám na hodinky a vidím 30,6 metrů. To by mohlo být i sto stop. Asi se usměju, minimálně uvnitř, v hlavě. První, tu jednodušší část mám za sebou. Nedívám se na hladinu. Nechci vidět, co mě čeká. Vím to. Využívám energie z otočky, přitáhnu se levou rukou a začínám kopat. Cítím odpor vody, kterou prorážím. Silný široký kopy. Možná kopu až příliš rychle. Ale zatím tu nechci trávit moc času. 

Po chvíli míjím značku dvaceti metrů. Ještě dvacet, sakra, to není málo. Pořád mám negativní vztlak, takže pokud bych přestal kopat, půjdu zase dolů. Ještě žádný odpočinek. Jedu dál, nahoru. Nemám jinou cestou. 

Deset metrů. Nohy začínají pálit. Naproti sobě vidím Pěkňocha, který tu na mě čeká. Vypadá odpočatě s pohledem kontroluje, zda jsem OK. Trochu se uvolním. Kdyby se teď cokoliv stalo, už se o mě postará. Pomalu spouštím ruce podél těla. Voda mě začíná sama vynášet na hladinu. Plíce se pomalu vrací ke své původní velikosti a já nosem vybírám zbytky vzduchu z masky. Moc mi to nepomáhá, ale Dejv říkal, že vypadá blbě, když se člověk vynořuje a z masky mu lítaj bublinky. Nechci vypadat blbě, jde přece o imidž. Jako kyslíkovej junkie vybírám poslední kuličky vzduchu. Maska drží jako přibitá, nic neuteklo. Zbývají dva metry, to už je za odměnu. Vydechuju a nechávám se tlakem vynést na hladinu.

Chytám se bóje a udělám předpisový vydýchání. Zubím se. Tohle jsem chtěl dokázat a podařilo se. Další zastávka? 33 metrů. 

1. Uvědomíte si svůj dech

Možná si myslíte, že umíte dýchat. Já bych spíš řekl, že vaše tělo umí dýchat a pro vás je to zcela samozřejmá činnost. V rámci freedivingu se ale musíte naučit dýchat vědomě. Musíte cítit vzduch, který vám proudí do plic a musíte zvládnout se rozdýchat tak, abyste pod vodou vydrželi několik minut. Taková příprava před potápěním zabere i několik desítek minut. Díky tomu si také uvědomíte, jak dech ovlivňuje vaše tělo a vaši mysl. Jak se dokážete zpomalit a dostat do uvolněného režimu, kdy vaše tělo pracuje ekonomicky. Každý pohyb je pomalý, bez zbytečného vydání energie. Vyčistíte si hlavu a maximálně se soustředíte na to, co vás čeká. Dýchání ve freedivingu zpravidla vychází z pranayama yogy, což může být další cesta, kam vás freediving zavede. Toto vědomé dýchání využijete i v běžném životě, kdykoliv se budete potřebovat uvolnit, odpočinout, nebo se zbavit stresu. 

2. Poznáte svoje tělo

V rámci zádrže dechu vaše tělo prochází několika fázemi. Ty se projevují stažením krve z končetin ke středu těla, zpomalením tepu a "zaplněním" plic krví (v hloubce), aby nedošlo k jejich zborcení z důvodu tlaku. Tento jev je znám jako "diving reflex" a máme jej v sobě všichni, jen jej stačí objevit. Je úžasné sledovat, jak vaše tělo jako zcela automatická jednotka reaguje na vodu, tlak a zádrž dechu a adaptuje se na prostředí. Stejné procesy probíhají u mořských savců, například u delfínů.

3. Ovládnete svou mysl

Ačkoliv se ani tento sport neobejde bez určité fyzické přípravy, pokud jej chcete dělat naplno, základním předpokladem je naučit se ovládnout svou mysl. Tou řídíte tělo. Krásně je to vidět na statické apnoi. To je disciplína, kdy ležíte na hladině a bez pohybu se snažíte vydržet co nejdéle bez nádechů. První minuta je relax, koncem druhé minuty již začínáte mít potřebu vydechnout (zbavit se CO2, čili vám nechybí kyslík!) a tento tlak vašeho těla ještě sílí v podobě kontrakcí bránice (podobné škytání). Vaše mysl ví, že to jsou vědomé projevy vašeho těla, které se snaží vás donutit vydechnout/nadechnout, ale vy víte, že vydržíte ještě další minuty bez toho, aby se vám cokoliv stalo. Jen to musíte vydržet. V hlavě vám létají myšlenky, vaše tělo sebou cuká a vy se musíte zvládnout koncetrovat a uvolnit. Někdo statice říká mučírna a asi má pravdu. Na druhou stranu je to skvělý test pevné vůle a odhodlání. A i zde platí, že tuto nabitou schopnost využijete ve svém životě nespočetněkrát. 

4. Dostanete se ze své komfortní zóny

Všichni se vědomě snažíme zůstat maximální množství času ve své komfortní zóně. To je ta práce, kterou už umíme a známe, to je domov, kde nás nic nepřekvapí. Je to vyhýbání se zkouškám, stresovým okamžikům a strachu. Ale právě opuštění komfortní zóny vás někam posune. To je to, co vás donutí růst. Když se něčeho bojíte, nebo to nezapadá do vaší komfortní zóny, zkuste to udělat! Skočte z letadla, nebo se na pár minut ponořte pod vodu. Zabojujte se svým tělem. Když to zvládnete, dostaví se ten úžasně silný pocit. Pocit, že žijete!

Poznámka na závěr: Freediving je úžasný a absolutně svobodný sport, který přináší radost tisícům vyznavačů po celém světě. Aby to tak zůstalo, NIKDY jej neprovozujte sami. Potápění na nádech má svá rizika (samba, blackout), která se dají bez větších problémů vyřešit, pokud s sebou máte svého parťáka, který ví, co má dělat. Pokud se potápíte sami, riskujete život svůj (což je jen vaše blbost), ale především svým úrazem ublížíte svým blízkým, rodině a tomuto sportu. Bezpečnost na prvním místě!